Nejvyšší správní soud od léta 2026 vydal několik rozsudků, které se promítnou do daňových kontrol i do běžné účetní praxe. Týkají se povinnosti odvést DPH z fiktivních faktur, prokazování odpočtu u subdodávek, nájmu bytů po zákazu dobrovolného zdanění, rezervy na opravy, vstupní ceny majetku a úroků z korunových dluhopisů. Doplňuje je čerstvý rozsudek Tribunálu EU k bezplatnému poskytnutí výrobních forem subdodavatelům.
Daň uvedená na fiktivní faktuře
V rozsudku sp. zn. 21 Afs 215/2025 ze dne 30. 6. 2026 řešil NSS plátce, který vykazoval nákup solárních panelů v základní sazbě a jejich dodání včetně montáže koncovým zákazníkům ve snížené sazbě. Vznikal mu tak nadměrný odpočet. Správce daně při kontrole zjistil, že k dodávkám zákazníkům vůbec nedošlo, a plátci vyměřil daň uvedenou na vystavených fakturách. Opíral se o pravidlo, podle něhož daň přiznává také osoba, která vystaví doklad a uvede na něm daň (dnes § 108 odst. 4 písm. g) zákona č. 235/2004 Sb.).
NSS kasační stížnost finančních orgánů zamítl. Podle soudu samotné uvedení daně na dokladu povinnost daň odvést automaticky nezakládá. Smyslem pravidla je chránit státní rozpočet před tím, že si příjemce dokladu neoprávněně uplatní odpočet. Fakturovanými odběrateli byli koneční spotřebitelé, kteří nárok na odpočet mít nemohli, takže riziko ztráty daňových příjmů bylo vyloučeno a daň vyměřit nešlo – a to ani v situaci, kdy bylo jednání vystavitele zjevně podvodné. Odvod takové daně podle NSS není běžnou daňovou povinností ani sankcí. Kdyby ji stát vybral, získal by příjem z plnění, které se neuskutečnilo, což odporuje principu neutrality DPH.
Závěr se uplatní i tam, kde je daň na dokladu vyčíslena chybně, například vyšší sazbou. U faktur vystavených plátcům je ale situace jiná: tam riziko trvá, dokud vystavitel včas a úplně nevyloučí, že si příjemce odpočet uplatní. Na posouzení nároku na odpočet z deklarovaných nákupů rozsudek nic nemění, ten stojí dál na prokázání přijatého plnění.
Odpočet ze subdodávek a rozsah plnění
V rozsudku sp. zn. 21 Afs 221/2025 ze dne 10. 7. 2026 šlo o společnost, která část úklidových služeb zajišťovala přes subdodavatele a z jejich faktur uplatnila odpočet. Při kontrole předložila faktury, smlouvu, přehledy odpracovaných hodin, potvrzení odběratelů a svědecké výpovědi. Správce daně připustil, že úklid v nějaké podobě proběhl a byl použit pro ekonomickou činnost. Zpochybnil však předmět, rozsah a konkrétního dodavatele a nárok na odpočet podle § 72 a § 73 zákona o DPH neuznal.
NSS dal správci daně za pravdu. Připomněl rozsudek Soudního dvora EU ve věci Kemwater ProChemie (C-154/20), podle něhož nemusí samotné faktické provedení plnění pro odpočet stačit. Neprokázaný rozsah přijatého plnění je samostatným důvodem pro neuznání odpočtu. Argumenty společnosti, že ceny odpovídaly trhu, pracovníci mohli pracovat pro více firem a byli placeni v hotovosti, podle soudu neprokazují, že právě deklarovaný dodavatel dodal konkrétní plnění v deklarovaném rozsahu a za deklarovanou cenu. Hotovostní výplaty pracovníkům nedokážou doložit ani rozsah plnění, ani to, kdo ho poskytl.
Že rozhoduje kvalita podkladů, ukazuje srovnání se starším rozsudkem sp. zn. 6 Afs 16/2025 ze dne 8. 7. 2025, rovněž o úklidových službách. Tam NSS odpočet uznal, protože přílohy faktur obsahovaly konkrétní lokality, výměry v m², jednotkové ceny a celkové částky, které odpovídaly smlouvám. U subdodávek služeb je proto potřeba mít smlouvy, objednávky, předávací protokoly a výkazy práce s místem a rozsahem plnění, ideálně i s fotodokumentací.
Nájem bytu podle starší smlouvy
Rozsudek sp. zn. 21 Afs 43/2026 ze dne 10. 11. 2026 se týká změny, kterou zavedl zákon č. 80/2019 Sb.: od 1. 1. 2021 už podle § 56a odst. 3 zákona o DPH nelze dobrovolně zdanit nájem bytů, rodinných domů a dalších nemovitostí určených k bydlení. Společnost koupila byt v letech 2017 a 2018 s plným odpočtem, od července 2019 ho pronajímala jiné společnosti a nájemné zdaňovala. Správce daně posoudil nájemné za rok 2021 jako osvobozené bez nároku na odpočet a uložil společnosti upravit odpočet uplatněný při koupi bytu.
Společnost namítala, že zdanění zvolila podle tehdejší úpravy při uzavření smlouvy a volba má platit po celou dobu nájmu, a postup správce daně označila za nepřípustnou zpětnou účinnost. NSS kasační stížnost zamítl. Pro DPH je rozhodující okamžik uskutečnění jednotlivých plnění, tedy nájemného za dané období, nikoli datum uzavření smlouvy. Přechodná ustanovení zachovala dosavadní režim jen pro období před účinností novely. Ujednání o nájemném „plus DPH“ je věcí pronajímatele a nájemce a soukromoprávní dohoda nemůže obnovit možnost zdanění, kterou zákon vyloučil.
Ani úprava odpočtu podle § 78 zákona o DPH není podle NSS retroaktivitou. U nemovitých věcí zákon od počátku váže odpočet na jejich využití v následujících deseti letech a při změně využití vyžaduje každoroční poměrnou úpravu, a to i tehdy, když změnu vyvolal sám zákon. Soud vzal v úvahu i to, že novela byla vyhlášena v březnu 2019, tedy ještě před uzavřením nájemní smlouvy, a účinnosti nabyla až po více než 21 měsících. Pokud plátce u bytu pořízeného v roce 2018 uplatnil odpočet 1 000 000,‑ Kč, vrací za každý rok od roku 2021 do konce desetiletého období jednu desetinu, tedy 100 000,‑ Kč ročně a za roky 2021 až 2027 celkem 700 000,‑ Kč.
Bezplatně poskytnuté výrobní formy
Tribunál EU, který od 1. 10. 2024 rozhoduje o předběžných otázkách v oblasti DPH, vydal 4. 11. 2026 rozsudek ve věci T-680/25 Mercedes-Benz. Výrobce vozidel v Rumunsku pořídil výrobní formy a bezplatně je poskytl výrobcům komponentů, kteří s nimi vyráběli díly pro jeho vozy. Část dílů přitom šla přes další články dodavatelského řetězce. Rumunský správce daně nenašel mezi výrobcem a subdodavateli přímý fakturační vztah, posoudil bezplatné poskytnutí forem jako službu za úplatu podle čl. 26 směrnice o DPH a doměřil daň na výstupu.
Tribunál tento přístup odmítl. Rozhodující je ekonomický účel použití forem, nikoli to, jak je nastaven fakturační řetězec. Pokud subdodavatel dostane formy zdarma a vyrábí s nimi komponenty určené výhradně pro jejich vlastníka, samotná absence přímé faktury mezi nimi zdanitelné plnění nezakládá. V českém zákoně odpovídá čl. 26 směrnice úprava služby poskytnuté pro účely nesouvisející s ekonomickou činností plátce v § 14 odst. 3 písm. a) zákona o DPH. Plátce, který svým dodavatelům půjčuje formy, nástroje nebo jiné zařízení, by měl smluvně i fakticky doložit, že zařízení zůstává v jeho vlastnictví, slouží jeho ekonomické činnosti a vyrábí se s ním jen pro něj.
Rezerva na opravy hmotného majetku
V rozsudku sp. zn. 21 Afs 271/2025 ze dne 15. 7. 2026 NSS potvrdil doměření daně z příjmů právnických osob za rok 2017. Společnost rozdělila jednu rezervu na opravy mezi více účtů a z těchto účtů čerpala peníze i na běžný provoz. Bránila se tím, že ke dni podání daňového přiznání měla na účtech zůstatek alespoň ve výši rezervy a že nečerpala samotnou rezervu, ale jen částky nad ní, například připsané úroky.
Soud zdůraznil, že podmínky podle § 7 odst. 4 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách, jsou kumulativní. Dostatečný zůstatek nestačí, prostředky musí být zároveň na samostatném účtu určeném výhradně pro rezervy. Rozlišení mezi čerpáním rezervy a čerpáním „přebytku“ NSS odmítl: všechny prostředky na účtu pro rezervu smějí sloužit jen účelu, pro který byla rezerva vytvořena, včetně úroků. K otázce více účtů se NSS výslovně nevyjádřil, protože pro věc nebyla rozhodující. Odvolací finanční ředitelství i krajský soud však zastávaly názor, že rezerva musí být v plné výši na jednom samostatném účtu a její rozdělení mezi více účtů požadavek uložení „v plné výši“ nesplňuje. Kdo účet pro rezervu používá i jako rezervu likvidity pro provoz, riskuje zrušení rezervy, doměření daně a penále.
Poradenství a vstupní cena majetku
Rozsudek sp. zn. 7 Afs 27/2026 ze dne 13. 11. 2026 se týkal výrobní dílny koupené v roce 2003. Společnost zahrnula do vstupní ceny v plné výši odměnu poradenské společnosti a advokáta. Poradce měl přesvědčit investora, prodávajícího i kupujícího o životaschopnosti projektu, zajistit financování, odblokovat převod a radit, jak z dílny udělat fungující podnik. Odměna byla sjednána jako success fee podmíněná převodem a několikanásobně převyšovala samotnou kupní cenu. Faktura advokáta zahrnovala vedle kupních smluv i zprostředkování kontaktu s investorem a další smlouvy.
NSS potvrdil, že tyto výdaje do vstupní ceny nepatřily. Pořizovací cenu tvoří cena pořízení a náklady s pořízením související (§ 25 odst. 5 písm. a) zákona o účetnictví, § 29 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů). Podle soudu musí mezi výdajem a pořízením existovat přímá příčinná souvislost, která splňuje požadavek přímosti i příčinnosti současně. Přímost znamená bezprostřední vztah, nestačí širší vazba spočívající v tom, že výdaj udržel podmínky pro pořízení. Příčinnost předpokládá, že výdaj byl nutnou podmínkou koupě. Budování provozu po koupi ani zajištění investora tuto podmínku nesplňují. Odměna advokáta jen za smlouvy bezprostředně týkající se koupě by do vstupní ceny patrně patřila, zprostředkování investora však ne.
Prakticky nejdůležitější je poslední závěr: chce-li poplatník zahrnout do vstupní ceny celou fakturovanou částku, musí přímá souvislost existovat u každé dílčí služby. Rozúčtování smíšené faktury je na poplatníkovi, správce daně ho za něj neprovede. Faktury za poradenství k akvizici by proto měly mít podrobný rozpis činností.
Korunové dluhopisy k výplatě dividend
V rozsudku sp. zn. 4 Afs 250/2024 ze dne 16. 11. 2026 posuzoval NSS společnost, která v krizi po roce 2008 pozastavila výplatu dividend a v roce 2012 je vyplatila dvakrát: jednou z vlastních zdrojů a podruhé zápočtem proti emisi korunových dluhopisů upsaných akcionáři. Úroky z dluhopisů uplatnila jako daňový náklad. Správce daně v tom viděl zneužití práva, protože emise nepřinesla nové peníze, šlo jen o přeskupení pasiv mezi spojenými osobami.
Soudy zneužití práva odmítly. Podle NSS se získáním prostředků nerozumí jen transakce, které okamžitě zvýší objem volných peněz. Může jít i o úvěrový nástroj použitý ke splnění jiného závazku, protože uvolní prostředky, které by jinak šly na jeho úhradu. Prostředky, které akcionář společnosti jen přenechá k užití, jsou z jejího pohledu cizí, a není rozhodné, zda výplatu dividend financuje bankovní úvěr, nebo dluhopisy upsané akcionáři. To samo o sobě nevylučuje daňovou účinnost úroků podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Řešení bylo ekonomicky racionální i pro společnost: zatížilo ji úroky, ale zachovalo volné peníze pro provoz a investice. Upřednostnění zájmu akcionářů ještě neznamená, že je rozhodnutí iracionální.
Rozhodla i časová osa. Záměr vyplatit dividendy vznikl dřív, než byla přijata úprava, která úroky z korunových dluhopisů fakticky osvobodila, což podle soudu výrazně zpochybňuje motivaci získat neoprávněnou daňovou výhodu. Obecné rozhřešení to ale není: v březnu 2026 NSS v jiné věci (sp. zn. 4 Afs 151/2024) zneužití práva u korunových dluhopisů potvrdil. Výsledek tak dál závisí na tom, kdy a proč společnost dluhopisy vydala a zda by financování z cizích zdrojů dávalo smysl i bez daňové výhody.








